Nedávno jsem měl za úkol napsat referát o historii výpočetní techniky a bylo by škoda nechat si ho jenom tak pro sebe a proto jsem se rozhodl že ho umístim sem, kde si ho můžete přečíst i vy , tak přeji pěkné počtení a snad se taky něčeho přiučíte.

Za tvůrce prvního počítače je všeobecně pokládán anglický matematik Charles Babbage. V roce 1822 sestrojil diferenciální stroj pro výpočet hodnot kvadratických polynomů; později návrh rozšířil až na výpočet polynomů 10. stupně, ale pro technické problémy nebyl diferenciální stroj nikdy dokončen. V roce 1834 Babbage navrhl programově řízený mechanický číslicový počítač, který nazval „analytický stroj“. Jeho koncepce již v podstatě odpovídala běžným počítačům – měl aritmetickou jednotku, paměť, vstupní jednotku a tiskárnu. Program však nebyl uložen v paměti, ale čten zvláštním snímačem. Přestože nebyl nikdy plně realizován, předběhl tehdejší dobu nejméně o 100 let a je považován za první univerzální počítač.

 

Ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století vzniklo v dílně německého leteckého inženýra Konrada Zuse postupně několik počítačů. Nesly označení Z1 (1938, mechanický – na obrázku vedle spolu se svým konstruktérem), Z2 (1939, reléově-mechanický), Z3 (1941, reléový) a Z4 (1944, reléově-mechanický). Stroj Z3 byl prvním funkčním reléovým volně programovatelným počítačem vůbec.

Rovněž roku 1945 přišel maďarský matematik a fyzik John von Neumann s převratnou myšlenkou: uložit program do paměti počítače spolu se zpracovávanými daty. Prvním počítačem zkonstruovaným podle této koncepce byl EDVAC (Electronic Discrete Variable Automatic Computer). Počítače von Neumannovy koncepce se používají dodnes.

V roce 1943 byl ve vývojových laboratořích IBM dokončen pod vedením Howarda Aikena elektromechanický počítač Mark I. Svým návrhem sice zaostával i za Babbageovým analytickým strojem, nicméně byl sestrojen a fungoval. Za rok byl darován Harvardské univerzitě (odtud jeho jiné označení Harvard Mark I)

Od roku 1949 pracoval na univerzitě v Cambridgi počítač EDSAC. Obsahoval 3000 elektronek a byl používán nejen pro vědecké výpočty, ale i pro výuku.

Éra prvních počítačů skončila na počátku 50. let s počítačem UNIVAC I – prvním sériově vyráběným počítačem na světě. Prvními počítači druhé generace, od poloviny 50. let, byly počítače IBM 1401, National Elliot 803 a u nás MINSK z SSSR, které byly postaveny přibližně na desetitisíci tranzistorech. V první polovině šedesátých let začala v běloruském Minsku výroba sálových počítačů Minsk 22. Počítač Minsk 22 byl vhodný k hromadnému zpracování dat. Tento typ počítače navazoval na předcházející elektronkový Minsk 1 a na výchozí verzi druhé generace osazenou tranzistory a označenou jako Minsk 2.

Počítače Minsk 22 měly oproti svým předchůdcům velkou přednost, byly vybaveny vnějšími pamětmi – takzvanými magnetopáskovými jednotkami. Ty byly při malé kapacitě vnitřní operační paměti základním předpokladem použití pro hromadné zpracování dat.

Proto bylo na počátku šedesátých let několik kusů počítačů Minsk 2 a Minsk 22 u nás odzkoušeno a od roku 1965 pak dováženy a instalovány ve velkém počtu.

Z dnešního pohledu nebyly parametry těchto počítačů nijak oslňující. Počítač neměl bajtovou strukturu, pracoval s celými slovy, jeho vnitřní feritová paměť měla tisíckrát menší kapacitu než současné polovodičové paměti osobních počítačů. Typickým vstupem do počítače byly děrné štítky nebo děrná páska, výstup zajišťovala řádková tiskárna.

Slabinou pak byla především originální periferní zařízení pocházející z tehdejšího Sovětského svazu, to se však podařilo při dovozu uspokojivě vyřešit - pro ovládání počítače byl u nás využíván dálnopis Siemens S100, který byl o několik let později vyráběn v licenci brněnskou Zbrojovkou, dále byl nahrazen pomalý snímač děrné pásky dvakrát rychlejším tuzemským typem FS 1500 a jako děrovač

pásky byl připojen švédský Facit PE1500, sedmkrát rychlejší než původně dodávaný děrovač. Z dalších periferních zařízení byla v některých případech nahrazena originální řádková tiskárna spolehlivou a třikrát rychlejší americkou tiskárnou Anelex, nebo později tiskárnou Acert vyráběnou v tuzemsku. Ostatní periferní zařízení, jakými byly například snímač děrných štítků, úzká číslicová tiskárna i magnetopáskové jednotky, byly ponechávány původní.

Počátkem sedmdesátých let skončily dodávky počítačů Minsk 22, celkem jich bylo v tehdejším Československu instalováno více než šedesát kusů. Byly umístěny hlavně ve velkých průmyslových podnicích a v servisních výpočetních střediscích sloužících těm podnikům a organizacím, které neměly vlastní počítače. Většinou byly provozovány po dobu dvanácti let, jejich záměna za modernější byla provedena na konci sedmdesátých let.

Na počátku roku 1960 se ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS) začalo pracovat na vývoji prvního československého tranzistorového sálového počítače MSP. Byl to velmi bláhový krok vzhledem k mizivým zkušenostem techniků v této oblasti, a také nedostatku kvalitních součástek. Celá konstrukce byla bohužel politicky bržděna, a tak se projekt velmi prodloužil. Funkce schopný prototyp se podařilo spustit až v roce 1965. Počítač pracoval v desítkové soustavě a kapacita jeho paměti byla 2 500 slov. Celkem se vyrobilo 11 sestav tohoto počítače - prvního sériově vyráběného počítače u nás. Prvním pořádným úspěchem byl počítač DP 100 vyvíjený ve VÚMS společně s podnikem Aritma. Koncepčně byl více zaměřen jako řídicí prvek děrnoštítkových výpočetních soustav použitých hlavně ke zpracování hromadných dat. Poučeni z předchozích neúspěšných projektů se vývojáři zaměřili především na jednoduchost a spolehlivost počítače.